Útěk, boj, zmrznutí

autor: mgr Danuta Sliwková, psycholog

Pochopení fungování naší nervové soustavy nám pomáhá lépe se zorientovat v tom, proč se  chováme určitým způsobem, jak něco prožíváme, cítíme, myslíme atd. V tomto článku se tedy ponoříme do hlubin nervového systému, který je opravdu fascinující. Tento článek je trošku učebnicový, ale pokud ho zvládnete přelouskat, dozvíte se o svém fungování několik velmi důležitých informací.  

Našim nejprimitivnějším nervovým systémem je ten, který se objevil u ryb před cca 500 miliony lety a zodpovídá za funkce znehybnění, metabolické úspory a uzamčení (shut down). Zajišťuje funkce všech vnitřních orgánů. Díky němu se ryby mohou ponořit i do velkých hloubek, kde je jiný tlak, tma, velmi nízké teploty a utlumí tak životní funkce na nezbytné minimum.

Dalším systémem je nervová soustava zvaná sympatikus, která se objevila u plazů asi před 300 miliony lety. Díky sympatiku máme zajištěnou mobilizaci našich sil - boj a útěk - působí na celé tělo a na končetiny - pohyb rukama a nohama. 

Třetí systém je nejmladší - vyskytuje se pouze u savců a je tedy starý cca 80 milionů let. Zajišťuje nám složitá sociální - vazbová chování. Tato soustava se nazývá parasympatická, je spojená s hlavovými nervy, které ovládají náš hlasový projev a mimiku - svaly hrdla, obličeje, oka, ucha, ale i srdce a plic. Tento systém zodpovídá za emoční schopnosti, citové vazby, které tvoříme a prožíváme, signalizujeme svoje emoce druhým lidem, ale i sobě. 

       Vazbové chování

Jako člověk jsme bytostí vztahovou, potřebujeme žít ve skupinách a zažívat pocity přijetí, lásky, ochrany, spolupráce atd. V situaci ohrožení se nejprve rozhlédneme na ostatní, sledujeme, jak se tváří, co dělají, říkají a snažíme se s nimi dorozumět. Malé dítě se okamžitě rozhlédne a běží za maminkou nebo tím, kdo o něj pečuje. Tento mechanismus se nazývá vazbové chování. 

Pokud čelíme nebezpečí a vazbové chování nefunguje (jsme sami nebo lidé v okolí nám nepomáhají - nezajímá je to, rodič na nás křičí, trestá fyzicky, zažíváme šikanu, mobbing atd.), tak se v nás nastartuje evolučně starší systém a dochází k reakci boje nebo útěku. Pokud ale nefunguje ani toto, je spuštěna soustava poslední záchrany - nejprimitivnější nervová soustava a dochází ke zmrznutí, znehybnění, uzamčení a disociaci (odpojení od sebe). Vynaložil jsem spoustu sil, nefungovalo to, upadám do apatie, rezignace, vzdávám to, protože je to k ničemu.  

Zjednodušeně řečeno, pokud jsme vystresovaní, hrozí nám nebezpečí, tak nervová soustava přechází na jednodušší, vývojově primitivnější úroveň fungování. Děje se tak proto, abychom se zachránili - primitivnější systém si podrobí celkové fungování jednotlivce a vyřadí z provozu mladší soustavy. Pokud jsme vystrašení, vyděšení, zachraňujeme sebe nebo někoho nám blízkého, tak nemáme síly a čas řešit složité sociální chování, být ohleduplní, soucitní atd. Naše sympatická nervová soustava zastaví systém kolektivního zapojování, protože aktivovala síly k tomu, abychom unikli ohrožení nebo si něco vybojovali. 

        Dlouhodobý stres a ohrožení 

Pokud dojde k tomu, že na nás dlouho působí stres, jsme často vystavováni ohrožení, někdy až smrti, tak zkrátka dojde ke znehybnění. Tento stále přítomný pocit ohrožení v nás totiž nastartuje mechanismus - když se nehýbu, nejsem vidět, působím jako mrtvý, tak mně predátor nechá ležet a zachráním se. Toto prožívají lidé, kteří jsou traumatizovaní - byli chronicky zanedbávaní, týraní, zneužívaní... Naše nervová soustava totiž stále prožívá minulost a pečlivě hlídá, zda opět něco hrozí. Ona totiž na buněčné úrovni neumí rozlišit, zda se jedná o potencionální hrozbu tady a teď nebo se jedná o náš vlastní strach z minulosti, kdy došlo k útoku, zranění atd. Traumatizovaný člověk tedy právě proto reaguje nepřiměřeně a přehnaně vzhledem k okolnostem.       

Dlouhodobě traumatizovaní lidé trpí disociací - tedy odpojeností od sebe (zranění bylo tak silné, že se museli odpojit, znecitlivět, aby to přežili). Projevuje se to tím, že jsou jakoby mimo realitu, zmatení, vrážejí do věcí, zapomínají, reakce a mluva jsou nepřiléhavé k situaci, mají také různé zdravotní obtíže a tělesné projevy - chronické bolesti, migrény, únava, apatie, astma, bledá pokožka, strnulost těla, zimomřivost, studené dlaně a chodidla atp. Co je zásadní, odpojený člověk si neuvědomuje, že je odpojený...

         Proč reagujeme tak, jak reagujeme ?

Minulé zkušenosti na nás mají zásadní vliv a podle toho pak reagujeme. Pud sebezáchovy nás nutí chránit se za každou cenu. Pokud se nám tedy něco v minulosti přihodilo, a došlo k zahlcení nervové soustavy, tak následně dojde k určitému zaseknutí. Následky se mohou projevit hned, ale i několik let poté - kdy už jsme vlastně dávno "zapomněli". Naše reakce tak mohou být nelogické, objevují se postupně a plíživě. Cítíme, že s námi není něco v pořádku, ale nevíme co přesně a proč, a má tendenci se to opakovat, časem i zhoršovat. Zásadní roli zde odehrává strach, který není kognitivním jevem, a proto se s ním musí pracovat specifickým způsobem. Určité části mozku v situaci ohrožení reagují tak rychle, že si je vůbec nestíháme uvědomit. Prakticky to vypadá asi takto: chystám se k pohybu, vykonávám akci, smysly vnímají, cítím, uvědomuji si něco, reaguji, až tady myslím - na samém konci. Proto je tak důležité pracovat se svými pocity a s tělem, ne pouze s myslí.       

Další část článku možná někdy napíšu  :-) 

Inspirace: Stephen Porges, Peter Levine, Bessel van der Kolk