Trauma - tělo, emoce, mysl, duše

autor textu: mgr Danuta Sliwková, psycholog

Trauma je naše vlastní reakce na určitou událost. Trauma nás postihuje na úrovni duše i těla - otiskne se do celého těla, nervové soustavy i do našich genů. Trauma je zcela individuální, protože každého z nás zasáhne a poznamená něco jiného. Důležitý je také objem toho, co ještě sneseme. Trauma je pro nás vždy stresujícím zážitkem, ale ne každá stresující událost způsobí trauma. Např. když necháme malé dítě o samotě několik hodin, bude to pro něj traumatizující, když takto ponecháme 14leté dítě, bude to pro něj obyčejný zážitek, možná lehce stresující, nejspíš bude nadšené.

Bezmoc

Trauma sebou vždy nese určitou míru utrpení, jedná se o něco nepříjemného, zahlcujícího, ohrožujícího náš život, nemáme možnost z té situace uniknout, jsme bezmocní. Peter Levine mluví o vzniku traumatu, pokud se něco děje příliš rychle, příliš brzy, v příliš silné míře - je toho na nás zkrátka moc nebo je toho naopak příliš málo (péče, pozornosti, lásky, bezpečí...). A to vše nás zahltí. Klíčové je to, že nás něco zbaví možnosti reagovat, ubránit se a prožíváme bezmoc. Ta obrovská životní síla, kterou jsme aktivovali, zůstane uvězněná uvnitř v nás, jsme ochromení a bezmocní. 

Co je trauma...

Posledních 30 let v oblasti psychologie a psychoterapie jsme v tomto směru udělali velký kus práce. Ukázalo se, že trauma nemusí být reakcí pouze na obrovské katastrofy, jako je válka, zneužití nebo tsunami. Může se jednat i o jiné zážitky, např. lékařské zákroky, ztrátu blízké osoby nebo zvířete, rozvod rodičů, dopravní nehody, úrazy, pády, nemoci, znehybnění - sádrové obvazy a dlahy, problematický porod, příliš velké horko nebo chlad. Celou velkou skupinou jsou následky výchovy - zanedbávané dítě, emočně chladní rodiče, psychické a fyzické týrání - zesměšňování, kritika, křik, ponižování, ignorování, izolace, příliš mnoho podnětů, nucení dítěte do aktivit, které nenávidí, chybějící podpora, absence bezpečí, málo doteků a objetí atd., šikana ve škole, rodič závislý na alkoholu, drogách a jiných látkách, sexuální zneužití atd. Děti jsou v tomto ohledu o mnoho více ohroženější skupinou, nemají tolik dostupných mechanismů, aby se ubránily a samy sobě pomohly. Čím menší dítě, tím citlivěji vše vnímá - pro miminko mohou být traumatizující i nečekané zvuky, velký hluk, hádky rodičů, příliš velké horko nebo chlad. Často dojde ke vzniku traumatu "pouze" tím, že jsme svědkem nějaké kruté události.

Obecným trendem v oblasti psychoterapie je nyní větší citlivost a ohleduplnost vůči tomu, co se klientovi stalo. Vše je zohledňováno více individuálně. Tento přístup je při léčení traumatu zcela klíčový. Revoluce nastala i v tom, že se začalo zohledňovat i fyzické tělo, neřeší se pouze psychika. Moderní přístupy se při léčbě traumat zabývají rovinou emocí, fyzického těla, mysli a i duchovní roviny. 

Osoba, která zažila něco těžkého, a navíc opakovaně, je jakoby paralyzována, uvězněná v minulosti, často si toho ale ani není vědoma. Zřejmě mnozí z nás slyšeli věty typu - vždyť se zas tolik nestalo, byla jsi ještě malá, to na tobě nemohlo zanechat žádné stopy, to byla jen lehká nehoda... Proto je potřeba přístup, který je rychlý tak akorát pro daného člověka a aby se vše dělo po krůčcích. Je potřeba opět vybudovat vnitřní pocit bezpečí a důvěry. Může to trvat dlouho, někdy i celý život. Vždy je ale naděje, že se na základě těchto těžkých zkušeností něco naučíme, získáme větší odolnost, odkryjeme svoje skryté vlastnosti a vlastně získáme zpět svou sílu, která byla traumatem odštěpena. Často se mluví o traumatu ve významu osobní transformace - projdeme něčím těžkým a stane se z nás úplně jiný člověk, změní se náš život.

Co to se mnou je?

Něco v nás není v pořádku a hlásí se to o pozornost. Jak? Cuknu sebou vždy, když uvidím červené auto, iritují mně určité typy zvuků, ztuhnu hrůzou, když cítím pach nemocnice, mám výpadky pozornosti, vyhýbám se jistým místům nebo lidem, mám období paralýzy a neschopnosti cokoliv dělat, nejsem schopen prožívat lásku, nedůvěřuju lidem, inklinuju k různým závislostem, miluju nebezpečné situace, trpím nespavostí, skřípu zuby a podobně. Je důležité si těchto reakcí všímat a řešit je. Pokud je ignorujeme, navíc po dlouhá léta, tak dochází ke zhoršování a přibývají další příznaky. Záludné je to, že naše reakce mohou být různého typu, není v tom logika, často to vůbec nedokážeme vysvětlit. Nerozumíme, co se to s námi děje a proč takto reagujeme. Děje se to všechno tak nějak postupně a nenápadně. Trauma si v nás žije svým vlastním životem a prosakuje do různých oblastí.

Nervová soustava si všechno pamatuje

Naše nervová soustava je jako nahrávací zařízení - neustále vnímá, vyhodnocuje, ukládá si "do složek". Všechno, co prožíváme, má vždy svou duševní i fyzickou rovinu. Myslíme na učitelku ze školy, kterou jsme neměli v oblibě - i po letech při tom cítíme strach a vztek, tělo projevuje změnu svalového napětí - máme zaťaté pěsti, stažené hrdlo, polije nás studený pot. Vzpomeneme si na partnera - zaplaví nás láska, radost, pocit lehkosti v těle, usmíváme se, v rukou cítíme mírné napětí, protože bychom ho rádi objali.

Naše tělo je moudré a stačí si všímat, co nám "říká". Nervová soustava nám hlásí, co je pro nás bezpečné a co naopak není. U lidí s posttraumatickým syndromem se zjistilo, že mají v mozku zmenšené ty oblasti, které zodpovídají za uvědomování si sebe sama a vnímání vlastního těla. Jinými slovy, jedná se o formu ochrany - to, co se mi stalo, bylo tak těžké, že si otupím vnímání a nebude to tolik bolet. Následky těchto mechanismů jsou ale oboustranné - mozek tolik neprožívá starosti a bolesti, ale i příjemné pocity, jako radost, štěstí a spojení s druhými lidmi.

Pro lepší pochopení traumatu si rozdělíme mozek na 3 části: šedá kůra mozková - rozum, limbický systém - emoce a sebezáchovné instinkty, mozkový kmen neboli plazí mozek - tělesné funkce jako je dýchání, srdeční činnost, vylučování, trávení atd.

Klíčové jsou malé struktury zvané amygdaly a hipokampus - patří do limbického systému. Zjednodušeně řečeno, amygdaly neustále vyhodnocují, co je pro nás bezpečné a co není, hipokampus zajišťuje paměťové stopy. Neurovědci zjistili, že amygdaly jsou zralé už při narození, a hipokampus dozrává teprve mezi 2. - 3. rokem života. Tím se vysvětluje, proč nejsou k dispozici celistvé vzpomínky z raného dětství. To samozřejmě neznamená, že bychom si z toho období nemohli odnést nějaká traumata a že by na nás v pozdějším věku neměly vliv.

Amagdaly jsou důležité, co se týče zvládání stresu a prožívání strachu. Když si například spálíme ruku nebo slyšíme ostrý zvuk výbuchu, tak ihned reagujeme. Naše reakce jsou rychlé až bleskurychlé, nepřemýšlíme nad tím, jak moc nás to pálí, kdy jsme se už spálili, zda posuneme ruku doprava nebo doleva, co to bouchlo, jak se nám ten zvuk líbil. To dokazuje, že během stresových reakcí dochází k odpojení rozumových částí a vládu přejímají nižší mozkové struktury, které zajišťují, abychom byli co nejdříve zpět v bezpečí. Reaguje naše tělo - uvolňuje se adrenalin, zvýšil se krevní tlak, mobilizovaly se svaly a nastal pohyb. Tato bleskurychlá reflexní reakce je spuštěna právě díky amygdale.

Dlouhodobý stres

Problém nastane, pokud se jedná o dlouhé a/nebo opakované prožívání stresu, navíc se nám nedostává pomoci a nemůžeme se bránit. V tomto případě naše nervová soustava prožívá zahlcení a bezmoc, je to jakoby němá hrůza. Naše reakce jsou pomalejší, zmatené, časem dochází i ke strnutí - zůstáváme v nevyhovujících a nebezpečných situacích - náš nervový systém k nim přilnul, je na ně zvyklý a chybí zdravá reakce záchrany sebe sama. Není nám v tom dobře, ale z nějakého důvodu se z toho nedokážeme dostat. Takovým projevem může být například setrvávání ve vztahu, který nám škodí, závislosti různého druhu, sebepoškozování a další. Mnozí z vás už jistě slyšeli o tzv. Stockholmském syndromu - oběť si vytvoří citové pouto ke svému trýzniteli, nechce od něj odejít, omlouvá jeho chování. My lidé totiž ke svému životu potřebujeme být ve vztahu, neskončit osamoceni a "mimo smečku".

Potřebujeme vidět laskavé obličeje

Amygdala také ve své přirozenosti reaguje velmi citlivě na mimiku tváře - obzvláště pak na úzkostné, zlostné a vzteklé obličeje. Amygdaly traumatizovaných osob reagují velmi citlivě na ten nejnepatrnější náznak zlosti v mimice terapeuta a jiných osob. Klient nemusí tento výraz ani vědomě registrovat, přesto cítí ohrožení a reaguje strachem, podrážděním až útokem. Obecně dochází k tomu, že si člověk poznamenaný traumatem v rámci své ochrany interpretuje i běžné reakce lidí jako ohrožující. Amygdaly hlásí poplašnou reakci i na prázdno, co kdyby náhodou... Dochází k tomu, že si výraz terapeuta a dalších osob vykládají převážně z perspektivy svého ohrožení, zdá se jim právě proto velmi často nepřátelský.

Tady se nám objasňuje, proč je při pochopení a léčení traumatu tak důležité pracovat nejen s myšlenkovou rovinou verbálními vzpomínkami, ale především s emocemi a tělesnými vzpomínkami. Teprve tehdy může dojít k zahojení dávného zranění a osvobození se ze zajetí utrpení. Trauma je totiž uvězněné v nervové soustavě v celém těle.

Uzdravení v kontextu společnosti

Trauma se vždy týká nejen člověka, který prožil něco náročného, ale dochází i k zasažení jeho rodiny, přátel a dalších osob. Práce s vlastním traumatem nebo doprovázení klienta se stává vždy hlubokou a smysluplnou činností. Při léčení následků traumatu dochází k uzdravení dotyčného, ale i dalších osob. Jedná se tak o určitou formu celospolečenského uzdravení a přispívání k tomu, aby se nám všem lépe a radostněji žilo. Baví mně moment, kdy si lidé uvědomí, že jde zahojit stará zranění, a že mají o mnoho více síly než si mysleli, začnou pak žít úplně jiný život.  

Citovaná literatura:

Leona Jochmannová - Trauma u dětí, Klaus Grawe - Neuropsychoterapie, Tatiana Neves - V zrcadle psychoterapie, Peter Levine - Němé zpovědi, Trauma a paměť, Léčba traumatu, Trauma očima dítěte, Babette Rothschild - Tělo nezapomíná, Bessel van der Kolk - Tělo sčítá rány, Candance Pert - Molekuly emocí, Gabor Maté - V říši hladových duchů